Deník vysokoškolačky, díl I.: Dojíždění

Asi už mě docela dobře znáte a pokud ne, brzy zjistíte, jak moc problémový člověk jsem. Po nástupu na vysokou si to uvědomuji čím dál tím častěji, protože už pomalu není dne, kdy bych nějaký problém neměla a nebo alespoň nepřemýšlela nad tím, jak moc pravděpodobné je, že se mi tenhle a tamhleten problém stane.
A jelikož tu poslední dobou byly samé "vážnější" články, rozhodla jsem se vás pobavit slastmi a strastmi mého vysokoškolského života. No a, protože jsem to já, slečna Lenka šikovná a klidná za každé situace(ironie), rozhodně se vše nevejde do jednoho článku.

Dnes bych probrala cestování a dojíždění do školy a ze školy. Asi hlavně kvůli přítelovi a kvůli rodině a brigádě, jsem si místo koleje zvolila dojíždění. Není na tom nic složitého, rychlíky od nás do Prahy jezdí každou hodinu a cesta trvá přibližně(ach ta zpoždění) 45minut. Pro mě, už tady začínají první problémy: "V kolik vyjíždět z domu abych na nádraží nebyla ani brzy ani pozdě?". Když si tuhle primitivní otázku zodpovím a v pořádku dorazím do Prahy, začíná lov na metro a na tramvaje.

Když už konečně trefím správný směr metra a nastoupím, nahodím výraz a lá "jsem Pražák" a v metru umím jezdit", načež se metro rozjede a já skončím přinejlepším v objetí cestujícího vedle, v horším případě na druhém konci vagónu. Tohle budu muset ještě potrénovat. Jakmile jízdu překonám, samozřejmě z metra vylezu na druhé straně, než potřebuju a od zastávky tramvaje mě dělí nejméně čtyřproudová silnice, kde se prohání snad všechny dopravní prostředky světa. Konečně jsem na zastávce a přijede má tramvaj. Nastoupím a opět nasazuji Pražácký výraz. Opět neúspěšně. Načež zjistím, že jedu pozdě, a že přijdu pozdě. Do školy docházím uřícená, červená a psychicky na dně. To vše platí, pokud se cestou někde neztratím.

Statečně překonám všechny přednášky a vyrážím na nádraží. Opakuje se tramvajový a metrový scénář a já jsem konečně ve vlaku domů. Stejně, jako ráno, si nesednu a pokud náhodou ano, společnost mi dělá nějaký smraďoch a chlápek se čtyřmi kufry. Venku už je tma a já mám samozřejmě nervy, abych neusnula, jelikož je mi úplně jasné, že bych se vzbudila v Mnichově, a to nechci. Další problém tmy je to, že nepoznám, jestli už jsme doma, protože vlak má občas dvě mezizastávky a občas jen jednu(v pondělí jsem si vyzkoušela osobák, který měl zastávek asi tak 10).
Statečně vystoupím na správném nádraží a zbývá mi poslední cestovně-dopravní problém. Vycouvat z parkoviště, kde není nic vidět přes auta, která jsou zaparkovaná vedle vás a pokud tam stojí nějaký šikula, je to fakt těžký.

Jsem doma, vyčerpaná, ale šťastná, že jsem přežila! :)

Musím vám ale říci, že se lepším a dojíždění se stává menším problémem, článek vlastně popisuje můj první týden ve škole.

Najde se podobně talentovaný cestovatel i mezi čtenáři? :)